Historie

Jak to všechno začalo

Úplné počátky našeho hudebního „pravěku“ sahají někdy do roku 1980-81, kdy jsme jako teenageři v osmičce byli ovlivněni českou rockovou scénou zastoupenou Katapultem a J. Schelingerem. Tito naší oblíbenci byli ovšem následně komunistickým režimem zakázáni (Katapult nesměl vystupovat ani vydávat nahrávky a skladby tragicky zesnulého Schelingera média 5 let nepouštěla do éteru). V této době útlumu na poli české rockové scény se v zápětí na nás začala valit nová vlna britského heavy metalu, v jejichž čele stály naše pozdější ikony jako Judas Priest, Saxon, Iron Maiden, Krokus, Accept a další, jež nás hodně ovlivnili. Třetí proud vlivu byl na zlatohorské hudební scéně zastoupen staršími vrstevníky, kteří se zformovali do skupiny RAM a ti jako první nám tuto hudbu "servírovali" na svých tanečních zábavách. Bohužel skončili předčasně někdy v roce 1982...

Faradayova klec

Tou dobou se mezi námi vykrystalizoval základ příští formace, která si začala říkat FARAD a řekl bych, že přelom let 1982 - 1983 je datem vzniku souboru. FARAD měl jednu přednost, a to tu, že se téměř všichni autorsky podíleli na vzniku skladeb. Navíc jsme muziku strašně milovali a byli společně ovlivněni čtvrtým proudem, kterým nás už nějakou dobu zaplavovala sousední polská média. V Polsku totiž v roce 1980 došlo k vlnám protestů proti vládě, z řad dělníků vznikly nezávislé odbory zvané Solidarita, které se postupně staly důležitou politickou silou v zemi. Tím došlo k celkovému uvolnění napětí a (nejen) rocková scéna se tam mohla naplno vyvíjet.

Polština nám navíc jako slovanský jazyk byla bližší než nesrozumitelná angličtina, kterou jsme teprve začali vnímat. Bylo to dáno tím, že v našem příhraničí zasahoval signál polské TV do našich domácností už od poloviny 70. let a my mohli sledovat západní filmy dabované polsky, které v té době československá televize nevysílala. Představiteli polské hudební scény, kteří nás ovlivnili byli formace jako Lady Punk, Perfect, TSA, Oddzial Zamkniety, Azyl P, Lombard, Maanam a další. Rok 1984 je definitivní v nekonečném hledání bubeníka a FARAD ve složení Lojza Gross (sólový zpěv, kytara), Marian Čep (kytara, zpěv), Vlasťa Klíma (baskytara, zpěv), Mira Kerbčár (bicí) vydává první demosnímek nazvaný „Cantervillské strašidlo“. Před tímto počinem byl v počátcích kapely našim pátým členem klávesista Michal Blaško...Ohromné zázemí se zkušebnou a částí aparatury (i když starší) nám poskytl Vlasťův otec Honza Klíma, který měl k muzice blízko, protože někdy v polovině 60. let hrál v nějakém dixilendu na kytaru. Ve sklepním prostoru jejich rodiného domu byla vlastně velká zkušebna, která byla zároveň místností, kde se konaly pravidelné mejdany nejrůznějšího typu a hlavně za doprovodu naší muziky. Rok 1985 je ve znamení dvou událostí. Nahráli jsme druhý demosnímek nazvaný „Ohnivá struna“, který obsahoval skladbu Jaguár, jenž nás velmi ovlivnila. Druhá událost byla ta, že jsme poprvé „vylezli“ z garáže a hráli před živým publikem mimo Zlaté Hory. Bylo to díky mému spolužákovi ze střední, který také zkoušel s kapelou a měli zázemí v Tomíkovicích na sále. Poprvé jsem zažil ten adrenalin, když na pódium upírá zrak 100 párů očí a než hrábneš poprvé do strun, klepou se ti kolena. Ale jistotu máš v rukou a servíruješ jim ten nářez, který oni chtějí. Stovky hodin strávené nad hmatníkem kytary a poté ve zkušebně přináší své ovoce. Po první skladbě tréma opadá, protože konec skladby doznívá v ohromném pískotu, ječení a tleskání. Někdy v druhé půli vystoupení střihneme Breaking The Law a United od Judasů a máme vyhráno. Opusy této metalové špičky znal v té době každý. Končíme někdy hodně po půlnoci ohromeni svým úspěchem, že jsme tomíkovické vystoupení ještě jednou v témže roce opakovali. Když toto zažiješ v 18-ti a půl, propadneš muzice nadosmrti... Rok 1986 byl rokem, kterého jsme se všichni báli. Očekávání povolávacích rozkazů a dva zbytečně strávené roky vojenskou základní službou, která ti stejně do dalšího života nic pozitivního nepřinesla. Už z kraje roku jsme připravovali třetí demáč, který zatím neměl své jméno. Než přišel Lojzovi v březnu povolávací rozkaz, stihli jsme udělat pouze 4  skladby, které jsme zvěčnili na záznam. Na všechno bylo ale málo času. Nestihli jsme udělat aranže druhé kytary a vše jsme spíchli na jednu dobrou pouze s jednou kytarou. Skladby měly velmi syrový zvuk a musím říct, že na tu dobu zde vygradovalo Lojzovo textařské umění. Po odchodu sólového zpěváka a textaře v jedné osobě jsme sice ještě zkoušeli jako trio, ale nastal podzim a byl odvelen i basista na vojnu. Tím se historie Faradu uzavírá. Ke konci faradayovského období jsme měli své nástupce říkající si TITAN, kteří šli v naších šlépějích...

Velká šelma prodírá se džunglí

Na jaře roku 1989 jsem se vrátil z vojny stejně s bubeníkem Mirou, který v muzice už pokračovat nechtěl. Dva roky pauzy od bubenických paliček zřejmě udělali své… Zbytek Faradu byl pro obnovu souboru, protože… Na podzim roku předešlého jsem byl na dovolence a bratranec mi říkal, že Aplik zkouší s nějakým bubeníkem v Besedě na pódiu, že to mají domluvené s vedoucí JKS. Tak jsem drapl kytaru a jeli jsme tam. Uviděl jsem poprvé nějakého smrkáče jak to válí na ty bubny a Aplik, kterého jsem znal z Titanu, hrál na kytaru. Přidal jsem se k nim a bylo vymalováno. Za týden na to jsme v bývalé zkušebně po dvouleté pauze udělali opět faraďácký mejdan, ovšem už s jiným bubeníkem Davidem a navíc s jiným kytaristou, protože Lojza se chopil pouze mikrofonu. Tím byl dán vlastně základ nového uskupení poprvé s pěti členy. Lojza zpěv, já s Aplikem kytary, Vlasťa basa a David bicí. V této sestavě jsme zhruba od června 1989 začali zkoušet a rozhodli se, že bez Miry Farad neobnovíme. Nový název kapely jsme odvodili z vlastní skladby JAGUÁR, které jsme dali konečnou podobu ve tvrdším stylu a hráli ji tuším až do roku 2001. Někdy před koncem roku Lojza oznámil, že končí. Asi dva měsíce jsme zkoušeli střídavě s Aplikem zpívat, ale nebylo to ono. Navíc jsme byli pozváni na tříleté výročí vidnavské skupiny Kabinet, kde jsme měli hrát. Avizovaná účast byla cca 250 – 300 lidí. To jsme si nechtěli nechat ujít, protože to mělo být naše první vystoupení Jaguáru a potenciálně to mělo nastartovat další naši kariéru. Na nějakém mejdanu jsem uslyšel bratrance Pavla přezdívaného Pigis, který taky před tím hrál a zpíval v Titanu, jak zároveň s magneťákem zpívá skladbu Otužování od Pumpy. Otužování tvořila náš repertoár a on ji zabékal tak věrohodně, že jsem mu dal lano. Na první zkoušce to s kapelou odzpíval na výbornou, tak jsme si plácli s tím, že v šibeničním termínu 14 dnů musíme udělat aspoň 5 věcí. A tak jsme denodenně pilovali a na kabineťácký koncert jsme jeli s osmi songy. Hrálo se v Kraši ve FlangerBaru. Lidí tam bylo snad milión, všichni jsme měli trému. Poprvé jsme vylezli na pódium, kde stála velká a silná aparatura. A opět ten pocit, jak před pěti lety v Tomíkovicích. Tady ovšem při prvním úderu do strun působila ohromná síla, a zbytek kapely sekundoval v zápětí. Davidovy bicí houfnice pálily při skladbě „Kladivo na čarodějnice“  (Törr) do čelních řad, jejichž hlavy reagovaly na změny tempa a rytmu. Neskutečný pocit. Odehráli jsme svůj set za obrovských ovací a měli vyhráno. Šelma Jaguár se naplno zapsala do rockového podvědomí místního kraje. V polovině roku 1990 opět z rozjetého vlaku vystupuje poslední člen z bývalého Faradu basák Vlasťa. Naštěstí ho ihned nahradil Kamil Lukáč a po půl roce tvrdého zkoušení jsme v Besedě odehráli prvního Silvestra. Následující období bylo opravdu hektické. Hráli jsme tancovačky jednak v ZH, ale i v Heřmanovicích, Vrbně pod Pradědem, Mikulovicích, Písečné, Širokém Brodě, Velké Kraši, Černé Vodě, Třemešné… V tomto hektickém období zábav s námi jezdil náš dvorní zvukař Radim Lukeš, přezdívaný "Radzim" a světelný park obsluhoval "Popis". Aparaturu jsme převáželi na korbě "Vétřiesky" Vency Tichého, za volantem občas zaskočil Klobása. Když jsme vozili sebou bar, většinou se prodeje ujal "Bulišník". V polovině roku 1992 ovšem Jaguár náhle končí, protože jsem dostal příležitost pracovat v zahraničí…

Lucrezia Borgia

Někdy ke konci roku 1993 jsme s Davidem a Aplikem pod vlivem tributu Zemětřesení udělali podobný projekt, kde jsme se zaměřili skladby J. Schelingera. V roce 1994 se k nám přidal basista Pepa Bajer a zpěvu se ujal Franta "Salám" Hastík. Repertoár jsme rozšířili o hity Nirvany, Mötorhead, Iron Maiden, Metallicy, Manowar, Saxon, Twisted Sister, Therapy? a dalších.. Odehráli jsme zhruba sezónu a půl, když z projektu odešel Aplik s Pepou, aby založili formaci „Sjetej křeček“…

Jaguár se vrací

Na konci roku 1995 oslovuji Pigisa a basistu Kamila, abychom spolu s Davidem oživili Jaguára. Tak se také stalo a v roce 1996 hrajeme ve čtyřech. Roku 1998 dokonce dochází k návratu Aplika a hrajeme o opět v pěti. Bohužel ve stejný rok Kamil končí a po něm i Aplik. Zůstali jsme jen tři ze staré původní sestavy. Opět nastalo dilema co dál? Naštěstí svitla naděje v mladém basistovi Vencovi Oprchalovi, který v roce 1999 doplnil trio na kvartet. Překopali jsme kompletně repertoár, Pavel jako zpěvák vzal kytarový doprovod. V následujícím období vznikají dokonce autorské věci zachycené na demu „Jaguár 2000“, na kterém jsem mj. oprášil a zhudebnil jeden starý Lojzův text ještě z dob Faradu. Rok na to v kapele účinkuje krátce i klávesistka Kateřina Králíková. Hrajeme dál tancovačky převážně na Bohemě, kde máme i zkušebnu. V roce 2003 přichází do kapely mladý kytarista Michal Houžva, který vnáší novou krev. V tomto odobí se taky v kapele mihne na postu basisty Míša Kalaš, který v roce 2004 krátce nahradil "odskočivšího" Vencu. V roce následujícím vystupujeme pro společnost DHL jako předkapela české rockové legendy Turbo. Koncert se odehrál pod širým nebem na Bohemě. Někdy na podzim z kapely odchází jak Michal Houžva, po něm i Venca. Posledním živým vystoupením Jaguáru byla v srpnu 2005  svatba Lucky a Vojty Charvátových…. Mně se už dál nechtělo hledat nové hudebníky a znovu zkoušet, tak jsem torzu kapely oznámil konec. Začal jsem se naplno věnovat úplně něčemu jinému s tím, že hudební kapitola se už pro mne nadobro uzavřela. Naštěstí tomu bylo jinak. Venca, Pigisem nazývaný „VN“, se v roce 2007 vrací a po chvíli rozhodování oprašuji kytaru i já. Jaguára jsme ovšem nechali být minulostí a jako recesi na Macháčkův Mig-21 jsme zvolili název F-16…

Marian